pondělí 9. dubna 2012

Recenzent čtenář? Nebo recenzent lenoch?

Současné texty některých literárních recenzentů mě přesvědčují o tom, že to, co je v krizi, není literatura, ale ti, kteří se staví do role arbitrů. V konkrétních příkladech bych rád poukázal, proč si myslím, že někteří konkrétní recenzenti jsou nyní víc letmými polétavci, čtenáři-sobci, mezi hordou knih, než důslednými pracanty. Ukážeme si to na práci recenzentky Simony Martínkové-Rackové (dále SMR), která píše pro literární obtýdeník Tvar a kulturní magazín A2, dále pak na částech textu Karla Pioreckého.

Na konkrétních případech recenze SMR si ukážeme, jak recenzent až téměř obsesivně zahazuje nejpronikavější části knihy do kouta a rýpe se v textu za použití obecnin, které neumí vysvětlit. Jako příklad si vezmeme dvě básnické sbírky – prvotinu autora Radka Štěpánka s názvem Soudný potok (edice Srdeční výdej) a třetí sbírku Vojtěcha Kučery s názvem Nehybnost (MAPA).

Je důležité, jestli recenzent chápe autorskou prvotinu jako knihu jiného žánru, či nikoliv. Jestli rozlišuje prvotinu a třetí knihu autora. Dále by recenzent dle mého měl čtenáři předat své postřehy, dát mu možnost si recenzovanou knihu vůbec přečíst. Neházet text rovnou pod stůl jen proto, že je recenzent natolik líným čtenářem, že se nedokáže knihou prodrat sám. Navíc se sebejistotou a přesvědčivostí, která zavání patentem na rozum. Jakmile čtenář uvidí takovou recenzi, knihu by si jistě nepořídil. Ne protože by nebyla dobrá, ale protože se mezi knihu a čtenáře staví do role vykladače recenzent bez rozvahy, taktu a schopností knihu skutečně uchopit, ne jen ji obrátit v ruce a pohodit do regálu.

Tak tedy - nejprve recenze SMR na Kučerovu knihu, která vyšla v A2 8. 7. 2010: „Co napsat o knize, která je nejvíc ze všeho… nevýrazná? Jistě, třetí sbírka Vojtěcha Kučery [nar. 1975] Nehybnost je sympatické a už od pohledu neotřelé umělecké dílo – co se týče jeho podoby, počínaje čtvercovým formátem a příjemně matoucí „prázdnou“ titulní stranou a konče desítkami grafických variací slova „nehybnost“, tak křehce ironickými. Pokud bychom se drželi oblíbeného klišé o dialogu veršů a výtvarného „doprovodu“, pak grafika vyhrává na celé čáře, aniž by se snižovala ke křiku. Je to snad tím, že Kučerovy verše jsou příliš ztišené? No, jak které. „Hlavně to stihnout včas!/ Hlavně to stihnout včas!/ Batoh, hůl, taška, klíč,/ vlak ještě jede: ruka na klice.// A zatím paní sedí, je a zpívá,/ zpívá si tiše, zpívá falešně –/ Slyší ji chlap a rum a chlap/ a vlak ještě jede: ruka na klice…“ – tohle věru není zajíkavý introvertní monolog. Když chce či potřebuje, umí básník rázně zčeřit své „tiché vody“, byť je výsledek někdy výhra [sebeironické Spěšně, přízračné Feérie, civilní průlom v Čeření temných hladin, kafkovský Sen o proměně], a jindy průšvih. [Proč se v nakladatelství Martina Stöhra nenašel jediný statečný, který by autora přemluvil k vyškrtnutí kýčovitých vzdechů typu Maják či Nouzový východ, které jsou o dvě tři třídy pod úrovní sbírky?] A zbytek, tedy podstatná část Nehybnosti? Dalo by se probírat příznačnými motivy, nápovědou symbolů, citovat typické pasáže… ale nějak tu na to nezbývá místo. Proč asi?“

Podle SMR je Kučerova kniha nevýrazná. Proč nebo čím to, že je nevýrazná, už sama autorka recenze neuvádí. Nebo to spíš neví. Protože zachází s obecným označením jako s definitivním soudem, nikoliv estetickým hlediskem. Dokud kniha neřve a neobcuje s jazykem evidentně, je pro SMR nevýrazná. Recenzentka se jen nerada v případě Kučery chce „špinit“ a zahloubávat do motivů, formy a estetiky díla předloženého. Nevýraznost knihy, která je autorovi vyčítána, má co dělat s vyzdvihovanou Kučerovou jazykovou úsporností. Autorka recenze opomenula, podobně jako Petr Boháč v recenzi na druhou Kučerovu sbírku A hudba? (http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=425), důležitý stylistický fakt, kterým je deklarace estetické funkce jakožto konstituujícího faktoru projevu.

Simona Martínková-Racková zobecňuje Kučerovy vyjadřovací tendence, aniž by dbala odrazu objektivních okolností vzniku včetně jejich společenské funkce. Žádné básnické dílo nemá totiž totožné stylové obrysy. Kamenem úrazu je tak trvání na svébytném autorském stylu, považovaném za krásný, hodnotný, zajímavý, zatímco „práce využívající hotových vyjadřovacích modelů uspokojí spíše nenáročného čtenáře“.(1) Což ale neznamená, že by „estetický prožitek nemohlo přinášet i dílo výrazově prosté, tvořené záměrně
bez vnějších signálů uměleckosti. Estetizace totiž není součtem zvláštností autorského vyjadřování“.(2)

SMR o Kučerových textech v Nehybnosti píše: „Když chce či potřebuje, umí básník rázně zčeřit své tiché vody.“ Co nám z toho plyne? Recenzentka nekonstatuje, že by to bylo špatně, ale že dává přednost právě tomu čeření, ztišenost je jí cizí a není to její šálek kávy. Takto ale recenzent přece nemůže pracovat, aniž by jeho dílo nebylo napadáno. Zohlednění osobního vkusu nic nevypovídá o knize samotné. Člověk se pak táže, k čemu taková recenze je, když nás zásobuje pocitem, že i opakující se motivy v knihách jsou špatné a kniha je tudíž dle recenzenta špatná?...

Nyní se podívejme na recenzi na Štěpánkovu knihu z pera SMR, která vyšla v A2 2. 2. 2011. „Další z kultivovaných, ale nevýrazných sbírek – tak se dá, bohužel, charakterizovat prvotina Radka Štěpánka (1986). Naštěstí nelze říci „další nevýrazný debut“, protože loni vydali umělecky průraznější první sbírky například Martin Poch (Běhařovská lhářka) či Johana Hořejší (Okraje višní). Verše Radka Štěpánka jsou ztišené snad až příliš a meditativní, hloubavé tóny nezaznívají dost výrazně na to, aby dokázaly porušit hladkou hladinu jeho náladových veršů, v nichž je v souladu s klišé „krajina stavem duše“, pokud rovnou neuvíznou na mělčině popisu. Třeba báseň Obleva: Sníh taje/ ale země k vůni/ ještě nedozrála// Spálená obloha/ se zacelila jako rána// A voda znovu váží tolik/ kolik váží voda. Ne, není to špatné – kdyby ovšem prakticky celá sbírka nebyla ladnou a splavnou variací téhož. V mnoha básních se navíc opakují motivy (ryba, voda, stromy, ptáci, domov, ticho, čas, duše, tma…), které zdůrazňují statičnost a silnou tradičnost Štěpánkovy venkovské poezie. Vynalézavost, průbojnost, nedej bože provokace, byť za cenu jisté neumělosti a zjevných přešlapů – všechno, co čtenář čeká od plnokrevného debutu, jako by bylo autorovi cizí. Většina veršů jen vkusně a monotónně rozhojňuje to, co tu už bylo; pozoruhodnou výjimkou je série básní blížících se haiku (oddíl Pramen hlasu) a básně jako Srdce, Cesta či Babí léto. Tady báseň není pouhou krajinkou; dokáže se však autor od téhle manýry oprostit častěji?“

Po srovnání obou recenzní dojdeme k nečekanému závěru: recenze na Kučerovu i Štěpánkovu knihu jsou téměř totožné! Není to ale autory a stejnou poetikou, ale recenzentkou. Vše, co je meditativní a ztišené, je označeno za průšvih. Důvod? Neznámý... Výsledek? Zřejmý. Recenzent, který není schopen sám vyplodit jasný závěr a říci důvod proč a dovysvětlit obecniny, kterými střílí od pasu, by dle mého soudu neměl psát recenze...

Paní Martínková-Racková se však nebojí střílet i směrem ke skutečným recenzentů a kritikům.
Toto je její vzkaz Janu Štolbovi ve článku s názvem Čtenář jako já ve Tvaru z 15. 3. 2012. Cituji: "Osobně bych leckdy uvítala explicitnější, jasnější závěrečný hodnotící soud, který by daný text nazřel z panoramatické výšky, z většího odstupu(...)". Už to tak vypadá, že SMR vyžaduje po ostatních kriticích něco, co ona sama není schopná vyrobit.

Přeci jen má ale recenzentská „práce“ SMR nějaká pozitiva. Jakmile se mi do rukou dostala recenze této autorky, byl jsem na pozoru a knihu si přečetl. V téměř 99 procentech se mi stalo, že je to sbírka, kterou JE potřeba se zabývat hlouběji. Většinou to jsou knihy meditativní a ztišené, tedy nehulákající kolem sebe. Což, jak paní SMR uvádí, není její šálek kávy...Ale proč by měl?

Podívejme se na recenzenty z úhlu čtenářského (či recenzentského, kdoví). Ve Tvaru z 29. 3. 2012 se objevila anketa o básních Josefa Hanzlíka. Odpovídali nejrůznější autoři, recenzenti, kritici. Mezi nimi i SMR a Karel Piorecký. Simona Martínková-Racková uvedla k Hanzlíkovým textům toto: "Osobně mě ty básně okamžitě zaujaly, líbí se mi jejich metaforičnost a naléhavá obraznost (...) Celek je ovšem co do kvality nevyrovnaný. Některé básně tak pro mě byly těžko stravitelné, pro přílišnou banálnost a ohranost motivů, nebo naopak pro těžkopádnou dikci a překombinovanost." Tak tedy znovu (ne)metaforičnost alias (ne)výraznost a ohranost alias klišé - dvě stále se opakující obecniny v textech SMR.

Podobnou nechuť číst podobné texty, jako se objevila u SMR, projevil i Karel Piorecký, který ve stejném textu uvádí: "Přiznávám hned z počátku, že jeho poezie nikdy nepatřila do mého šálku kávy(...)Ale jsou v jeho básních i místa, která znějí pozoruhodně svěže(...)Jen je v těch zdobně vykroužených pilinách hledat. Já tu sílu, odhodlání ani chuť nemám(...)"

Pátral bych po příčinách, proč tomu tak je, že se recenzenti nechtějí špinit, ale má to smysl? Osobně si myslím, že je to spíš všeobjímající lidská nechuť se do čehokoli namočit. Je to dobou postmoderní, kdy člověk zase a znovu skrývá svoje názory. Taky si myslím, že za to může i jednačtyřicet let rudého režimu, který tady v těch lidech zanechal opravdu hmatatelné stopy, viditelné napříč generacemi. Je neuvěřitelné, jak byli lidé nuceni se choulit do sebe samotných a skrývat svoje názory. Nejsvobodnější je člověk, který své názory dokáže říct – ne, že je může říct, ale že je dokáže říct. To, že i v demokratickém režimu se stává, že člověk ty názory říct může, ale neřekne, protože si myslí, že je nikdo poslouchat nebude, je právě jedním z důsledků komunismu. Člověk, který to v této době nezkusí, je zabitý. 

To samé platí o reflektování básnického textu – v člověku musí jednoznačně něco vyvolávat. Pokud to v něm nic nevyvolá, je chyba na straně příjemce, čtenáře. Lidé, kteří takhle odmítají interpretování básně ať už svými slovy nebo odborníci ze své pozice, zahazují do žumpy právě ty lidské okamžiky, které se autor snažil zachytit. A jestli se mu to povedlo? To ten čtenář nezjistí, dokud to nepřečte a nezačne o tom mluvit. Ale mluvit konkrétně a přímo, ne obecně a schovávat se za kašovitost a neurčitost projevu. 

Mým hlavním závěrem nebylo poukazovat na vztahovou spojnici mezi komunismem a absencí názoru u lidí. Problém je třeba pojmout zeširoka, než jak jsem naznačil. Šlo mi o to doporučit recenzentům podobného typu, aby lépe četli. Knihu a texty důsledněji obracet. Protože kdo jiný by měl být zprostředkovatelem textu pro čtenáře, když ne oni?


(Více o poetice Vojtěcha Kučery zde: nehybnost.cz/info/ohlasy/FPF_BP_11_basnik_vojtech_kucera__hlozek_ondrej.pdf)

------------
(1) ČECHOVÁ, M. – KRČMOVÁ, M. – MINÁŘOVÁ, E. Současná stylistika. Praha: NLN, 2008. s. 298.

(2) Tamtéž.


Žádné komentáře:

Okomentovat